Prodám plachetnici Giga, délka 6,2, šířka 2,5 m, rok výroby 1993
            cena 50 000,- Kč
            mobil 739 275 9??

...tak takhle nějak zněl inzerát, který jsem našel na nějakém českém jachtařském servru. Zrovna jsem ležel doma s chřipkou a neměl co dělat.
Občas to dělávám pořád, projíždím inzeráty nabídky plachetnic a sním, že jednou budu vlastnit a hlavně plout na námořní plachetnici.Vždy zůstane jen u toho snění, ale v tomto případě to bylo jinak.
Já si ani zrovna v ten moment loď kupovat nechtěl. Bylo to zrovna v období, o kterém jsem psal v jiném článku...nepustili mě do USA, neměl jsem práci a našetřené peníze utíkaly rychlostí světla z účtu. A dolar ještě k tomu také padal dolu závratnou rychlostí. Prostě celkem depka.
Jenomže ten inzerát vypadal tak dobře, za tak málo peněz taková loď!? To by byl hřích to nekoupit. Už jsem si plánoval, jak budu v létě jachtit na Orlíku. No nádhera. Ten dolar přeci ještě není na tom tak zle, pořád ještě na účtu mam peněz dost....koupím si svojí první loď.

Zatelefonoval jsem na číslo z inzerátu. Na druhém konci se ozval mužský hlas s moravským přízvukem (teď mě moraváci nekamenujte). Domluvili jsme se na víkend, mám přijet na Brněnskou přehradu, loď je tam, kouknem na ni. Zelího a bráchu jsem nemusel dlouho přemlouvat. Zelí si půjčil auto a jelo se na výlet do Brna. Počasí nepřálo, D1 jako obvykle moc nejela, ale na místo určení jsme dorazili bez úhony. S majitelem jsme měli sraz na parkovišti před hospodou.
Loď stála zaplachtovaná na pozemku místního jacht klubu. Stála na železné koze, přikryta starou děravou plachtou. Trup pod čárou ponoru pěkně obrostlý zaschlými vodními řasami. Majitel odtahl plachtu ze zádě, spustil schůdky a mi začali šmejdit po lodi. Uvnitř v kajutě byl slušně řečeno bordel jak v tanku. Udajně mu tam bydlel asi dva měsíce bezdomovec. Než se na něj přišlo, ale kdo ví, co je na tom pravdy. Byla tam cítit zatuchlina a plíseň. Obešli jsme loď zevnitř a zvenku a kromě několika drobností a špíny neshledali větší závady. Majitel tvrdil, že to chce jen natřít, sem tam něco poopravit a do 14 dnů může loď být na vodě. To byl ale obrovkský omyl. K lodi jsem dostal sadu plachet a nějaké náhradní díly. Do hodiny byla loď moje, peníze jsem mu vysázel v hotovosti, sepsali jsme kupní smlouvu a já dostal lodní osvědčení (bohužel propadlé). Že jsem právě koupil zajíce v pytli jsem poznal až o dva měsíce déle, když už loď stála u rodičů na zahradě.

Ten pocit s jakým jsem jel z Brna nejde ani popsat. Mám loď, budu plout na svý lodi, kdy chci a kam chci, budu se o ní starat, budu zvát kámoše a to budou pařby, konečně poznám Orlík... a to všechno bude ještě toto léto. Byl jsem nadšením bez sebe. Jenže...
První problém nastal hned záhy. Jak vlastně tu loď dostanu přes půl republiky k rodičům za barák, nemluvě o tom, že jsem jim to ještě ani neřekl.
Doma kupodivu ani nic neříkali, jen že jsem blázen a že utrácím peníze za blbosti. Táta hned začal vyměřovat jak jí vlastně za ten barák dostanem, jestli tam projedem a jak tam dostat jeřáb. Teď ještě vymyslet ten převoz a hlavně sehnat vlek. Zkoušeli jsme několik jachtařů v okolí, ale každý měl na tom svém vleku svojí loď. Nakonec jsem sehnal od Zdeňka Černohorského číslo na Pepu Bučila, který údajně lodě převáží. S Pepou jsme se domluvili celkem rychle, jasně že mi jí převeze, ale teď nemá čas, mám si zavolat za týden. No a v tomto duchu to pokračovalo dva měsíce. Měl spousty svých stálých zákazníků, kterým převáží každoročně lodě na Orlík, na mě prostě nebyl čas. Až konečně si čas udělal a mi začátkem léta vyrazili do Brna pro loď. Bývalý majitel domluvil jeřáb, loď jsme naložili na vlek, kozu, na které loď stála, jsme dali na loď a upalovali do Milína. Tam už čekal jeřáb, který loď zase hodil na kozu a bylo. Že se skoro nedalo vyjet autem z garáže v tu chvíli nikomu nevadilo.   Oranto je doma, to je důležitý. První etapa u konce!