S ročním zpožděním se snažím rozpomenout na plavbu z Gibraltaru do Jižní Francie. Byla to moje první přeplavba v roli kapitána a měl jsem z ní respekt. Plavba byla naplánována na 10 dní a nakonec se ukázalo, že na rychlý přesun je to akorát s tím, že se vlastně stále pluje a přestávky se dělají jen za účelem dotankování a dokoupení zásob. Nám naštěstí počasí přálo po celou plavbu a byl i čas na trochu delší pauzy. O tom ale až později.

Gibraltar
Jak jistě mnozí z Vás víte, Gibraltar je Britské teritorium nacházející se na nejjižnějším cípu Španělska. Nejvyšší bod je 426 metrů vysoký a celé teritorium má rozlohu bezmála 7 km čtverečních. Na Gibraltaru se na jako jediném místě v Evropě vyskytují divoce žijící opice druhu Makak magot. Výskyt těchto makaků nebyl do dnešních dob vysvětlen. Jedna z možností je, že jsou potomky druhu opic, který se vyskytoval v jižní Evropě už před 5,5 miliony let. Druhá z možností je, že tyto opice jsou potomky opic přivezených Maury do Španělska jako domácí mazlíčci. Pravdou je, že jsou velice hýčkáni a krmeni a jsou známí svojí drzostí vůči člověku.
Z vrcholu Gibu, jak se Gibraltar familierně také nazývá, je překrásný rozhled, zejména jižním směrem. Afrika je odtud skoro cítit a není těžké se na chvilku v duchu přenést přes průliv do světa muezínů, mátového čaje, písečných dun a velbloudů.
Osídlení Gibu se datuje to daleké historie, už Člověk Neandrtálský zde měl svoje působiště a jeho ostatky byly nalezeny v místním spletitém jeskyním systému. První doložená zmínka o osídlení Gibraltaru je od Féničanů a to někdy kolem roku 950 před Kristem. Dále zde na čas působili Kartáginci a Římané, ale nakonec začátkem 8 století po Kristu území dobili Maurové a to na dlouhých 750 let. Po té byla skála dobita kastilským vojskem a tím Španělsko získalo nadvládu na Gibraltarem. Pod Anglickou nadvládu se Gib dostal po těžkých bojích roku 1704 a od těch dob je pod Anglickou korunou ať se to Španělům líbí nebo ne. Za 2.světové války se Gibraltar proměnil ve vojenskou pevnost, všechno civilní obyvatelstvo bylo vystěhováno.
Jednou z největších atrakcí Gibraltaru je místní letiště, které je zbudovánno napříč poloostrovem a přes které vede hlavní příjezdová cesta. Při příletu či odletu letadla řídí dopravu semafory. Dokonce ani z mariny jsme nemohli vyplout pokud bylo letadlo na runveji a museli jsme počkat, až bude bezpečně přistaveno k letištní hale.
Jelikož se zde neplatí daň za zboží a služby, stává se Gibraltar oblíbeným místem pro nákupy. Celé město se každé ráno zaplní turisty a byznys jede na plné obrátky. Pro nás se tato výhoda projevila při tankování paliva, kdy cena byla kolem 80 centů za litr nafty.

Uff, chytrosti máme za sebou a teď k samotné plavbě. Na Gibraltar jsem přiletěl letadlem přes Luton. Těšil jsem se na přistání na jednom z nejobávanějších letišť. Pohled z okénka jsem měl přímo na Skálu a byl to pohled nádhernej. Je to fakt trochu adrenalin a člověk brzdí s pilotem vším co má k dispozici. Nám se ubrzdit podařilo a hladce jsme přistáli i přesto, že byl silný vítr.
Loď mě čekala v marině hned vedle letiště. Stačilo jen přejít ranvej a zahnout doprava. Část posádky mě očekávala na palubě, druhá část měla přílet až na další den večer. Proběhla klasická seznamovačka s posádkou a s přispěním slivovice nám přišlo, že se známe už léta. Večer jsem si obešel centrum a dal si anglické pivo u anglického fotbalu v televizi v baru.
Na druhý den ráno jsme vyrazili na průzkum "Skály", jak se také Gibraltaru přezdívá. Šlapat pěšky se nikomu nechtělo a tak nezbylo nic jiného než se nechat na Skálu vyvézt kabinovou lanovkou. Jako omluvu říkám, že je to celkem zážitek a tak pěšky jděte raději až dolu.
Na vrcholu nás hned vedle lanovky přivítala partička opičáků. Jeden z nich zrovna přijížděl jako černý pasažér na střesě taxíku. Asi se vracel ze snídaně z města. Výhledy jsou naprosto nádherné, bílé vápencové skály kontrastují s modrým mořem a Afrika nadosah. Hned bych nabral kurz na Maroko, vybudilo to u mě vzpomínky na cestu do Maroka stopem někdy před 10ti lety. Tenkrát jsme nocovali ve špinavém parčíku v Algerciasu, který leží hned vedle Gibu a teď byl tak nadosah.
Prošli jsme celý vrchol, navštívili přírodní jeskyně a i lidmi vytesané tunely, kterých tu je udajně víc jak 30 kilometrů. Opravdu je tu vidět na každém kroku, jak strategický bod toto místo je.
Odpoledne dorazila zbylá trojice. Doplnili jsme zásoby vody, nafty a jídla a jěště tentýž večer vypluli. Zpočátku jsme motorovali kolem velkého přístavu, všude kolem nás kotvili obrovské nákladní lodě a mi si to mezi nimi směřovali do Středozemního moře. Foukal čerstvý vítr od západu a tak šli plachty hned nahoru. Za chvilku jsme měli Skálu za zády a 7 uzlovou rychlostí jsme mluli směrem na mys Cabo de Gata, kde jsme měli měnit kurz na severovýchod. Noční plavba poblíž Gibraltaru může být někdy zážitek díky obrovské koncentraci lodního provozu. Tentokrát jsme měli štěstí, potkali jsme několik lodí, ale vždy jsme se minuli v uctivé vzdálenosti. To není případ mojí další plavby kolem Gibu, ale to patří do jiného příběhu, tak snad jindy.
Vítr nám bohužel během noci ustal a mi museli opět nahodit motory. Na Cabo de Gata jsme byli následujícího dne večer a stihli ho ještě za zapadajícího slunce. Místo naprosto úchvatné, tady se začíná Španělsko stáčet k severu. Bohužel vítr stále nefoukal a Valhalla motorovala už od předešlé noci.
Prvním naším přistáním se stal přístav Cartagena na jihovýchodě Španělska. Dopluli jsme tam v dopoledních hodinách. Jako první jsme jeli natankovat naftu a pak nám bylo přiděleno místo v poloprázdné marině. Dokonce za těch pár hodin ani nic nechtěli.

Cartagena
Cartagena je důležitým španělským přístav, dokonce v 16 století byl tím nejdůležitějším v tehdejším Španělsku. Je zde suchý dok pro velké lodě a  největší vojenský námořní přístav Španělska. Už při vstupu do města od přístavu je vidět na první pohled, že město bylo pro svojí důležitost a strategickou polohu dokonale obezděno. My jsme prošli nejbližší bránou a tak vstoupili do městských uliček. Město mi přišlo příjemné, spousta kaváren a uzkých uliček s obchůdky. V jedné z místních restaurací jsme se naobědvali a lehce po poledni jsme se nalodili a opět vypluli. Cartagena byla příjemnou zastávkou na naší plavbě.

Ibiza
Další bod na trase je Ibiza. Asi po 20 mílích míjíme mys Cabo de Palos a nabíráme kurz na jižní stranu Ibizy. Kolem mysu proplouváme pozdě odpoledne a s příchodem noci jsme už pěkný kus od pobřeží. Stále nefouká a tak motory jedou na plné obrátky. Noční plavba probíhá hladce, střídáme se po dvojicích po 4 hodinách a tak má každý dostatek času na spánek. Plavba to je nenáročná, jen je třeba neustále sledovat obzor kolem lodi a radar. Provoz není hustý, ale občas si to kolem profrčí nějaká nákladní loď nebo trajekt.
Když ráno vylézám z kajuty je už Ibiza vidět. Je krásný den, teplo a jasno a tak se válím s knížkou na palubě. Odpoledne proplouváme úzkou a mělkou úžinou mezi Ibizou a ostrovem Formentera. Posádka by ráda zůstala na noc a tak vybíráme přístav v Santa Eulária na východní straně Ibizy. Marina je to krásna a taky tak drahá. Teď před sezónou platím 125 euro za noc. Městěčko není až tak úchvatné, jak bych si za ty peníze představoval. Všude prvoplánová výstavba pro turisty, žádné kouzlo, jen účelovost. Možná špatný výběr přístavu, nechci tím odsuzovat celou Ibizu, ale mě se tam moc nelíbilo. Na druhý den ráno jsme se rozprchli po městě. Konná se zde nějaký festival, všude spousta stánků s jídlem, oblečením a dokonc se tu vystavují v jedné zapadlé uličce veteráni motorek. Na náměstí hraje hudba a je tu pěkně živo. Koupili jsme od stánkařů trochu čerstvého sýra a klobás a po obědě odvazujem od mola. Ještě dotankovat naftu a jsme zase na moři.

Malorka
Kurz je nastaven na západní pobřeží Malorky. Máme v plánu krátkou zastávku, ale ještě není rozhodnute kde, vše záleží na čase. Plujeme na noc a vypadá to, že zvládneme i celé Malorské pobřeží za tmy. Tím pádem připadá v úvahu poslední přístav na severozápadě Malorky Cala Rajada. Tento úsek plavby se nelišil od ostatních. Klidné moře, hvězdy, bručící motory a sem tam nákladní loď. Služby střídáme jak se nám chce a jak se kdo cítí. Mě budí kolem 6 hodiny ráno, jsme před Cala Rajada a nezbývá než zajet do přístavu.
Cala Rajada je příjemné klidné přístaviště s převahou rybářských lodí. Vyvazujeme se hned u příjezdu u kamenného mola a máme to gratis. Náš plán je se tu zdržet přes dopoledne a v poledne vyplout. Máme rozchod, každý si jde po svém. Já jsem vyrazil pěšky na blízký mys Punta de Capdepera, severovýchodní výspu ostrova. Motám se uličkami až na okraj městečka a pak po pěšinách a asfaltce až k majáku. Pěkně se rozfoukalo od severozápadu, tak to vypadá na plavbu pod plachtami, konečně se posádka dočká a já jsem rád za příjemnou změnu. Okolí mysu je krásné, výhledy jsou i do vnitrozemí a je mi líto, že nemáme více času. Tato strana Malorky vypadá tolik nezasažena turismem. Z majáku jsem ještě zašel do města na internet zjistit počasí. Posádka už čekala v přístavu, dáváme pivo a po poledni vyplouváme z tohoto příjemného přístavu.

Menorka
Míříme na poslední z Baleárských ostrovů Menorku, kde máme v plánu přenocovat v přístavu. Z Cala Rajada je to necelých 50 námořních mil do Port Mahon, největšího z Menorských přístavů. Plavba je parádní, fouká kolem 25 uzlů předobok a loď poskakuje na 2 - 3 metrových vlnách. Tomáš si bere kormidlo do rukou a pouští ho až u Menorských břehů. Pěkně jsem si zajachtali, Pavel i přes zhoršené podmínky nevylezl z kuchyně a opět uvařil jeden z jeho zázraků. Dokonce vyválel i nudle, placky nechal uschnout a nakrájel do polévky, to vše ve vlnách a bez asistence.
Port Mahon je hlavním městem Menorky a leží na konci 5 kilometrů hlubokého zálivu. Už samotný příjezd je úchvatný a je vidět, že toto místo je další z těch strategických. Vjezd do zálivu je přímo obklopen opevněním a betonovými bunkry s děly. Záliv je podlouhlý, v nejširším místě 900 metrů široký s několika ostrůvky a dostatečnou hloubkou i pro velké lodě. Město zažilo také nadvládu Maurů a v roce 1708 spadlo pod nadvládu Angličanů. O přístav se vedli časté války a tak Mahon patřil chvíli Francouzům, pak Španělům a zase Angličanům. V roce 1802 je nadobro pod Španělskou korunou.
Se soumrakem se blížíme městu a hledáme volné místo. Kotvit se nám nechce, všichni chtějí do města a ráno na průzkum terénu. Nakonec nacházíme místo až na konci zálivu v marině. Vyvazujeme se, ala záhy zjišťujeme, že branka z mola ven na ulici je zamčena. Angličani z vedlejší lodě nám pujčují jednu svojí vstupní kartu, v marině už nikdo z obsluhy není. Do města je to celkem procházka, ale nikomu to nevadí.
Ráno se rozcházíme každý po svém. Pavel s Tomášem si půjčili kola, ostatní se toulají po městě a já to samé. Je tu příjemně, zatím málo turistů a městečko je příjemné a starobylé. Zašel jsem na internet prostudovat počasí, další poslední úsek plavby je přes Lyonský záliv a to je místo obávané svými bouřemi. Naštěstí to vypadá dobře a nejspíše moc nezaplachtíme.
Sraz na lodi byl v poledne, ale naši dva cyklisté mají zpoždění. Nakonec vyplouváme kolem 1 hodiny odpoledne, ale musíme stejně čekat do 3 u benzinky. Jsme ve Španělsku a tady se prostě drží polední siesty. A pumpař nemá po španělském způsobu problém místo psaných 15:00 příjít o hodinu déle.

Závěrečný úsek a Francie
Konečně vyplouváme a poslední úsek plavby je před námi. Zpočátku trochu fouká a tak prádlo jde ven. Jenže to nestačí, jedeme moc pomalu a čas nás tlačí, pozítří se mění posádka a musíme být ve Francii, motory naskakují a na rychloměru je našich stabilních 7 uzlů. Vítr s přicházejícím večerem lehá a plachty musí dolu. Poslední úsek je znovu na motor. Západ slunce je krásný, takové barvy jsem dlouho neviděl a přestože jsem odpůrce fotek se západy a východy slunce, fotím jako o život. Noc je plná hvězd a lodní doprava skoro nulová, těžko se drží víčka a několikrát se přistihávám, že dřímu. Celý další den je hladina jako zrcadlo, svítí sluníčko a všichni se opalují a i na koupačku došlo. Přečetl jsem další knihu.
Poslední noc je stejná jako ta předešlá, ale nakonec trocha adrenalinu taky byla.
Brzo ráno za mé služby jsme něco přejeli a drbli lodním šroubem. Vydalo to takový divný zvuk. Znám na lodi snad všechny normální zvuky a člověk si na to vrzání a skřípání zvykne, ale jakmile zaslechnu neznámý zvuk, ihned bystřím a vím, že něco není v pořádku. O to víc v noci, kdy se na zrak nemůže člověk spolehnout. Jakmile jsem ten zvuk uslyšel, stahnul jsem oba motory a šel se podívat na záď. Zpod loďe trčel klacek nebo palmová větev. Byla zasekla za šroub a kormidlo. Nezbylo nic jiného než obléci neoprén, vzít baterku a nůž a jít šroub uvolnit. V 5 ráno se mi do 18 stupňové vody moc nechtělo, ale naštěstí to nebylo nic vážného. Větev jsem uvolnil a Tomáš mohl dát znovu plný výkon. Pěkná ranní koupel.

V 6:00 ráno jsme vpluli do Port de Bormes ve Francii, poblíž města Hyeres nedaleko Toulonu či Saint Tropez. Tady bude Valhalla po následující dva měsíce brázdit místní vody. Upluli jsme 780 námořních mil, bohužel nám moc nefoukalo, ale nechci se moc rouhat a jsem rád, že plavba proběhla v naprostém klidu a pohodě.

Díky posádce a Valhalle