Přeplavba z Madeiry, respektive z Kanárských ostrovů, na Azory se uskutečnila v polovině března tohoto roku. Tato plavba byla v rámci plaveb na katamaránu Valhalla, na kterém už přes půl roku aktivně kapitánuju. Této plavby jsem se účastnil jako jeden z členů naší devíti členné posádky. Bohužel díky brutální chřipce, kterou jsem si přivezl asi z Indonésie, jsem nebyl schopen plavit se z Kanárských ostrovů a Valhallu jsem dohnal ve Funchalu na Madeiře.

     Valhalla je 41 stop dlouhý katamarán Lagoon, francouzské výroby. Po většinu roku se plaví po Středozemním moři a je využíván zejména potápěči. Ve výbavě lodě je kompresor na plnění potápěčských lahví a proto jsme absolutně nezávislí na podpoře z pevniny. Valhalla zimuje na Kanárských ostrovech, na ostrově Tenerife, kde pořádáme také plavby spojené s potápěním. Letos bylo rozhodnuto, že provedeme průzkum Azorských ostrovů, kam bylo třeba Valhallu dopravit. Kapitánování se ujmul zkušenější kapitán Vašek, ale já si to nechtěl nechat ujít a zapsal do posádky. 

     Valhalla vyplula 16. března 2009 z Tenerife a po dvoudenní klidné plavbě přistála u mola v Funchalu na Madeiře. Já na Madeiru přiletěl ve čtvrtek, ještě stále nadopovaný antibiotiky a v ne zrovna vynikající kondici. Nicméně pivko s posádkou večer zachutnalo a já si pořídil do mé malé utulné příďové kajuty malou opičku. Přejezd byl původně naplánovaný na sobotu, ale předpověď počasí vypadala dobře a tak Vašek rozhodl a vypluli jsme už v pátek 20.3. ráno. Svítilo slunce, modrá obloha bez mráčku a skoro bezvětří a tak Valhalla supěla na motor podél jižního pobřeží Madeiry s kurzem nastaveným směr Santa Maria, první Azorský ostrov.

     Mořská nemoc na mě dolehla jakmile jsme se dostali z větrného stínu Madeiry. Vítr přišel ze severoseverovýchodu a pěkně se rozfoukalo na svižných 25 uzlů. Kinedryl jsem si vzal pro jistotu a první den oslabený chřipkou a hlavně předešlou noc vypitýma pivkama jsem celý prospal. Noční hlídku jsme si vzali se Zelim od půlnoci do 3 hodin ráno. Bylo mi už lépe, ale i tak jsem byl rád, že služba utekla a ja mohl znovu spát. Vítr se na noc zvedl skoro na 30 uzlů a vlny na přibližných 3 metry. Plachty bylo třeba trochu zmenšit, což jsme učinili, ale i tak Valhalla valila slušných 7,5 uzlů celou noc.

V sobotu nedošlo k velkým změnám, vítr foukal ze stabilního severoseverovýchodu silou mezi 23 - 28 uzly. Občas jsme pokasali plachty nebo naopak je zase povytáhli ven. Autopilot řídil bezchybně a Valhalla klouzala po třímetrových vlnách. Uvnitř v salónu se střídavě vařilo, jedlo nebo hráli karty. Někteří si dávali rum či vodku na kuráž, což mě bohužel nešlo. Žaludek mi to nedovolil. Mořskou nemocí jsem už netrpěl, kynedrylů nebylo třeba, ale na panáka jsem chuť neměl. Občas nás rozptýlilo hejno delfínů, kteří skákali kolem lodě a doprovázeli nás. Odpoledne bylo třeba trochu dobít baterie, tak jsme nahodili motor a pár hodin vrčeli. Na noc opět plachty trochu dolů, jen pro jistotu.

Službu jsme tentokrát drželi od 3 do 6 hodin ráno. Zelí se pral s mořskou nemocí, párkrát si odpliv a já seděl u kormidla a hlídal. Potkali jsme loď, v dálce byly vidět světla, směřovali opačným směrem. V té tmě a hluku od větru člověka napadají různé myšlenky. Sami uprostřed oceánu, široko daleko jen voda a mi tady na plastové bárce. Stačila by jedna velká vlna a nikdo neví co se s námi stalo. Plavba sama není moc zábavná, loď si jede sama, poháněna větrem a nás skoro nepotřebuje. Co je na takové dálkové plavbě zajímavé je právě ta osamocenost, izolovanost, to vnitřní napětí, které v člověku je, radost ze svobody, žádné lidské zákony, jen zákony přírody, kterým se snažíme podřídit a zdárně plavbu dokončit. Já osobně si plavbu užíval, ale byl jsem nesmírně rád, když jsme dopluli a zakotvili u Santa Marie. Teď mě ale stále něco vnitřně táhne zpět, chci opět napětí, svobodu a samotu na oceánu.

Nedělní ráno podobné sobotnímu, citelně se ochladilo, obloha zakrytá mraky a já nohy pod dekou. Kdo chtěl sedět venku u kormidla, tak jedině v bundách a kulichu. Delfíni zase nezklamali a zase nás v průběhu dne doprovázeli. Malá černá lodička označující naší polohu na plotru se neodvratně blížila prvnímu ostrovu. Plánovaný příjezd byl v pondělí ráno a tak se také stalo. Kolem 6 hodiny ranní, v pondělí 23.3. 2009 jsme spustili kotvu v zálivu na jižní straně Santa Marii. Všichni jsme si užívali klidu a pořádně se vyspali. Spánek v průběhu plavby byl rušený praskáním v trupu, nárazy vln a to někdy natolik hlasitými, že by vzbudili mrtvého.

Na Santa Marii jsme upluli 480 námořních mil. Vítr nepřesáhl 30 uzlů, až na pár nárazů, vlny mezi 2 - 3 metry. Po většinu plavby nás poháněl vítr, naftu jsme potřebovali pouze na dobíjení baterií. Plavba naprosto bez problémů a za to Neptunovi a Valhalle velký dík.

Jak je na Azorech napíšu snad někdy jindy, zatím jen z obrázků.