O jachting se zajímám od podzimu roku 2005, kdy jsem si udělal, tenkrát ještě v Seattlu, kapitánské zkoušky na plachetnici do velikosti 29 stop. Podle amerických pravidel jsem si mohl na základě těchto zkoušek půjčit loď do maximální délky 29 stop a pouze na jednodenní plavbu. Jachting mě nadchnul. Několikrát jsem si také v Seattlu loď půjčil a jezdil po Puget Sound. Pak přišel v létě 2006 návrat do Čech a na jachtění jsem trochu pozapoměl. Domů jsem se přijel jenom rekreovat a plánoval jsem v prosinci návrat do USA. S tím že mě tam nepustí jsem samozřejmě nepočítal. Na vánoce jsem byl už zase v Čechách, ale udělal jsem si "krásný" letecký výlet do Kodaně. O tom, ale napíši někdy příště a někde jinde :-).

V lednu začalo hledání práce, bytu, do toho problémy s opačným pohlavím a sny o jachtingu byly pořád u ledu. Jenže přicházelo jaro, situace se uklidnila a v Praze se konal veletrh Lodě, karavany. Byl jsem tam tenkrát s brachou. Informoval jsem se u několika společností a domů jsem přivezl igelitku letáků, aby jako bylo z čeho vybírat. Krátce na to jsem nastoupil do nového zaměstnání a tam se před svým kolegou Zdenkem Černohorským zmínil o kapitánských zkouškách. Jako jachtař s více zkušenostmi mi poradil firmu svého známého Jirky Jelínka Yachtclub Praha, kam jsem zavolal a domluvil se na letním kurzu v Chorvatsku. S kamarádem Zelím alias Zipsonem, PornoPéťou, n.t.Péťou nebo jak jinak si vlastně ještě říká, jsme se o jachtaření bavili už dlouho a nemusel jsem ho vůbec přemlouvat. Bylo rozhodnuto snad už u prvního piva. 

Kurz jsme měli na přelomu července a srpna. Největší vedro a nejucpanější dálnice. Zelí mě naložil se svým obrovským Mondeem a my se vezli jak páni. Cestou jsme míjeli přecpaný Felicie, Oktávky (Ochcávky říká n.t.Péťa), někteří dokonce bez klimatizace. Ani těch pár kolon nám tak nevadilo. V Chorvatsku na dálnici na odpočívadle se Zelímu podařilo krásně zaparkovat na tři hodiny spánku. Já jsem spal, ale jakmile zaparkoval, jsem byl vzhůru. Prázdné parkoviště a on to postavil vedle kamionu plného telat, které bučely a bučely. Spát se v tom fakt nedalo.
Po doopravdy vydatném osvěžujícím spánku jsme již bez dalších vtipných zastávek dojeli do Primoštenu. Marina Kremik je kousek za Primoštenem. Měli jsme spoustu času, tak jsme se courli po městě a pak si našli krásné romantické místo na kamenné pláži přímo na doutnajícím spáleništi. Ještě před týdnem tu hořelo. Pravdou je, že jsme tam byli celý den úplně sami.

Do Mariny Kremik jsme přijeli odpoledne. Loďe Yachtclubu Praha jsme našli lehce. Auto se nám podařilo zaparkovat přímo před naším molem, piva by se na delší vzdálenost pronesly. Na lodi už byla většina posádky - dva bráchové a jeden páreček. Ještě se čekalo na Kropáčkovic, kteří přijeli až někdy v noci. Seznámení začalo klasickým otevřením pixláče a běžné seznamovací řeči. Pak se konečně objevil Jirka Jelínek. Seznámil nás s lodí, s tím co máme dělat a co ne a jak bude kurz probíhat. Ten den jsme ještě stihli vyplout na krátkou plavbu, bohužel pouze na motor. Koupání a pivo a večer zpět v marině zase pivo.

Neděle ráno jsme konečně v plné sestavě vypluli směr výcvikové středisko Sovlje. Celý den nás Jirka učil navigaci, Colregu, ovládání lodi a práci s mapou. Dokonce odpoledne začal i příjemně foukat větřík a mi pluli závratnou rychlostí 4 uzle. Všichni se vystřídali u kormidla a u vinšen, Jirka si dokonce stihnul i zdřímnout. Na odpolední koupání jsme zakotvili u ostorva Kaprije a zároveň se tím i učili kotvit. Na noc jsme uvázali u městského mola v Sovlje, kde má Jirka výcvikové středisko, kde večer probíhala další nalejvárna. Pořád dokola jsme opakovali MayDay a učili se navigaci a čtení v mapách. Před spaním jsme ještě stihli pár piv v místní hospodě.

Na další den měl Jirka nějakou "neodkladnou" práci a tak nás vyslal na celodenní plavbu samotné. Na palubě byli dva čerství kapitáni, ale zjevně bez nějakých zkušeností, což jsme měli poznat již za pár hodin.Ještě nás Jirka stihnul ubezpečit, že počasí bude dobré, ale odpoledne má přijít bora. To prý ale zvládnem, hlavně včas plachty dolu. Plavba zpočátku probíhala pohodově, dopluli jsme na severní stranu Murteru, provedli přistávací manévr u mola, vše perfektní, tak jak to má být. Kolem 15 hodiny se měla přihnat obávaná bora, ale počasí se zatím neměnilo.

Vypluli jsme na zpáteční cestu. Hned po vyplutí ze zátoky vítr ustal, na hladině ani vlnka a mi nahodili motor. Po chvíli se začal zvedat vítr z východu. Vytáhli jsme plachty tak na půlku a loď  šla okamžitě do náklonu. Jirka nám radil: "Pokud nevíte kolik plachet, koukejte po okolních lodích". To jsme také dělali. Všichni jeli jako o závod. Vítr neustále sílil, tak šla dolů celá kosatka a mi stále v náklonu upalovali směr Sovlje. Naši dva "zkušení" kapitáni rozhodli, že by jsme se mohli převrhnout a tím pádem plachty šli dolů. Byl jsem neskutečně naštvanej. Kolem nás uháněli lodě pod plachtami a mi motorovali. Motorovali jsme asi půl hodiny až na jižní stranu Murteru. Vítr sílil a sílil. Teď nás čekal nejhorší úsek plavby. Potřebovali jsme přeplout otevřenější vodu a dostat se blíž k pevnine do závětří. Ostrov Murter jsme měli po levé ruce a právě jsme míjeli jeho nejjižnější cíp. Zelí se chopil kormidla, naši zkušení kapitáni to raději předali. Vlny měli něco přes metr a vítr servával vodní tříšť z hladiny. Naposledy jsem takovou sílu větru viděl na Aljašce. Odhadoval jsem to tak na 40 uzlů, v nárazech o něco víc. Motor na plné obrátky, ale loď se skoro nehnula. Jen pomalinku jsme se sunuli kupředu, ale také jsme se čím dál víc dostávali ze závětří Murteru.
Najednou se loď prudce otočila bokem k vlnám, já řval na Zelího co dělá. Točil kormidlem na druhou stranu, ale loď nereagovala. Otočilo nás to po větru a začalo snášet směr volné moře. Pro dámskou část posádky toto byla poslední kapka a upadli do hysterie. Na lodi zmatek, nikdo nevěděl co má dělat, co vlastně teď budeme dělat. Nenapadlo nás nic jiného než zakotvit a počkat do rána až se bouře přežene. Přímo proti nám byla malá špatně krytá zátoka. Více méně jsme byli donuceni do ní vplout a pokusit se tam zakotvit.Obě slečny na tom byly psychicky tak špatně, že jakmile jsme byli pár desítek metrů od břehu, málem vyskákali do vody, že to doplavou.Zahnali jsme je do podpalubí.
Zakotvit se nám nepodařilo, vítr v těch místech foukal opravdu silně a kotva nechtěla držet. Jirka nám radil, že v případě nouze můžeme kotvit kousek odtud v zátoce Svaté Nikoly. Velení jsme více méně převzali se Zelím, já kormidloval a on navigoval. Do Nikoly to bylo necelou půlhodinku plavby na motor. Zátoka je to poměrně úzká, zakončená malým kameným molem. Již tam byly vyvázány dvě plachetnice a jedna rybářská loď. Pro všechny z nás to byla novinka, kotvení zádí k břehu a z přídě vhozená kotva. Samozřejmě se nám to moc nepovedlo, ale s pomocí skippera z vedlejší lodě jsme se vyvázali. Drama bylo u konce, přišel čas to zapít. Páreček zůstal na lodi, léčili si tam psychické újmy z právě přežitého dobrodružství a my ostatní vyrazili lízat rány do hospody. A že jsme se z toho vylízali kvalitně není vůbec pochyb.

Brzy ráno jsme odvázali a vypluli směr Sovlje naložit Jirku a hurá na kapitanát do Šibeniku složit zkoužku. Vítr trochu ustal, ale pořád ještě pěkně foukalo. Cestou jsme biflovali teorii. V Šibeniku jsme vyvázali loď přímo před kapitanátem, vystáli frontu na kapitanátu a všichni úspěšně složili zkoušku.

Zbytek týdne již probíhal v klidu. Projeli jsme Kornaty, všichni se vystřídali u kormidla, něco se ještě naučili a jelikož foukalo pro změnu jugo, tak jsme si i pěkně "zasportovali". 

Poslední den proběhl úklid a odsolení nás samotných a hurá domů. Už jsme věděli, že se ještě tuto sezónu vrátíme. 

Jo, jachting je droga!!!

Fotky z akce najdete v Galerii.